Výherci soutěže  „Cesty za svobodou“ 2024 se stávají: 
1. místo tým VeVates  
2. místo tým Yenda
3. místo tým Fíci
Všem ostatním týmům děkujeme za účast.

large_Yenda-3.png

medium_Yenda-3.png

small_Yenda-3.png

thumbnail_Yenda-3.png

Yenda-3.png

Trasy „Cesty za svobodou“ tě zavedou do období komunistického režimu. Projdi některou z nich a můžeš získat odměnu.  Projekt vznikl díky podpoře #Svoboda není samozřejmost, společnosti O2.


Cesty za svobodou

Why have virtually no building plans of the brilliant architect Santini-Aichel survived? Are they hidden somewhere, not yet found? Could someone have stolen them?

Atlas of Alchemists

Odměny pro vítězné týmy jsou následující: 
1. cena, power banka, placky s motivem "Cesty za svobodou"
2. cena, plechový hrneček, tričko s motivem Václava Havla  a placky s motivem "Cesty za svobodou"
3. cena, tričko a turistický deník Skrytých příběhů
Týmy budeme kontaktovat prostřednictvím jejich přihašovacích eamilů do aplikace. 
Kdykoliv nás můžete i sami kontaktovat na info@skrytepribehy.cz.




I vůdčí osobnosti si občas zabouchnou klíče. Pomoz Václavu Havlovi pronést jeho první revoluční projev!

Je 21. listopadu 1989 a disident Václav Havel jde právě na Václavské náměstí, kde má z balkonu Melantrichu pronést svůj první projev k demonstrantům. Probíhá revoluce, u které zatím není jasné, zda je skutečnou revolucí a že se jí posléze bude říkat Sametová. Václav Havel si uvědomil, že si doma zapomněl svou “disitašku”, v níž vždycky nosí cigarety a kartáček na zuby, kdyby ho náhodou zatkli. Dobře si je vědom toho, že ho Státní bezpečnost může zavřít do vězení, kdykoliv vyjde z bytu. Havel je teď zoufalý, protože v té tašce měl i papír se svým projevem, který má pronést k demonstrantům. Není zvyklý mluvit na veřejnosti a už vůbec ne k davům na náměstí. Nepovažuje se za řečníka a má nefalšovanou trému, která bez připraveného projevu roste a roste. Situace nemá řešení, protože si zabouchl klíče v bytě a nemůže se tam vrátit. Čas běží. Demonstrace se blíží. Pomůžeš mu?

Havlova řeč

Servisní technik Československého rozhlasu jde do práce a netuší, že na rozhlas zaútočí vojáci.

Je srpen roku 1968 a servisní technik Antonín Hláska pracující v Československém rozhlase jde na svoji noční směnu. Během noci z 20. na 21. srpna však dojde k invazi vojsk Varšavské smlouvy. Vše začíná tím, že na letišti v Ruzyni přiletělo sovětské letadlo, ze kterého nikdo nevystupuje. Letadlo po nějaké doby zapíná motory, ale zůstává na místě jako hrozivá předzvěst něčeho, co šokuje  všechny obyvatele Československa a vyděsí celý svět - invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Když Tonda dorazí do práce, musí čelit úkolům, na které ho nikdo nepřipravil. Rozhlasovou budovu se snaží obsadit sovětští vojáci, aby převzali kontrolu nad rozhlasovým vysíláním. Všichni v rozhlase táhnou za jeden provaz, aby uhájili svobodné vysílání. Musí se potýkat s tím, že dochází k násilnému vypínání vysílačů a když se před budovou objeví tanky a začne se střílet, jde veškerá legrace stranou. Všichni pracovníci sledují jediný úkol - udržet vysílání a informovat o aktuální situaci v okupovaném Československu  své posluchače.

Příběh nás zavede do roku 1968, který se nesmazatelně zapsal do naší historie. Všemu předcházelo tzv. Pražské jaro. Období, které svým poetickým názvem odkazuje na tendence, které měly vést k uvolňování přísné a represivní atmosféry, která byla řízena ze Sovětského svazu. Své růžky vystrkoval režim, který usiloval o více demokracie. O probuzení ze špatného snu. O novou naději. Tak, jak se po zimě začíná vše v přírodě probouzet a kvést do nového života, i v politické rovině zde byla snaha o nový život, svobodnější, volnější. Dokonce se ruší cenzura - kontrola a omezování informací, které se objevují v hromadných sdělovacích prostředcích. 
Všechny tyto konkrétní projevy však dělaly vrásky soudruhům v Sovětském svazu, kteří jasně viděli, že ztrácí moc nad děním v Československu. V ostatních státech socialistického tábora měli komunisté vše pod kontrolou, ale u nás se jim to začalo hroutit. A tak bylo třeba zasáhnout. 
A tak v srpnu 1968 proběhla invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu, která v noci z 20. na 21. překročila hranice tehdejšího Československa. Vpád vojsk ukončil pokus vybudovat v zemi „socialismus s lidskou tváří” a na další dvě desetiletí ovlivnil zdejší život.

Boj o rozhlas

Výpravčí Petr se všemožně snaží zdržet sovětský okupační vlak jedoucí na Prahu.

Je srpen 1968 a naší zemí se náhle valí sovětské tanky. Lidé jsou překvapeni, přece není žádná válka! Výpravčí Petr z České Třebové se všemožně snaží zadržet sovětský okupační vlak, který veze do Prahy rušičky. Jediným pravdivým zdrojem informací je pro lidi Český rozhlas. A rušičky mají zamezit jeho vysílání. Petr je mimořádně statečný a potřebuje tvou pomoc!

Dispečeři Československých drah v čase okupace vojsky Varšavské smlouvy uměle zdržují vlak naložený sovětskými rušičkami, který jede z Ostravy na Prahu. Na každém zastavení se řeší, jak vlak různě přesměrovávat či zdržovat. Nakonec Sověti vezmou dvojici dispečerů jako rukojmí a ostatní musí vlak pustit dál po trati. Výsledkem hry je, že vlak je uměle zdržen o 2 dny a rukojmí jsou propuštění bez újmy. (Chceme na trase ukázat, že řízení provozu železnice není vůbec jednoduchá záležitost.)

21. srpna vyrazil ze SSSR přísně tajný zvláštní vlak se speciálním nákladem. Ve vozech byla naložena telekomunikační technika určená k zaměřování a rušení pozemního rozhlasového a televizního vysílání. Plánovači invaze totiž velmi dobře tušili, že masmédia mohou sehrát v nadcházejícím obsazení Československa klíčovou roli, a pokud by se obsah vysílání vymkl kontrole, mohlo dojít k tomu, čeho se Brežněv snažil za každou cenu vyvarovat – podněcování obyvatelstva k odporu, ale hlavně nechtěné publicitě ve svobodném světě.
Tajný vlak nezůstal v utajení dlouho. V pátek 23. srpna ve 12:20 odvysílal rozhlas výzvu železničářům, aby udělali vše, co zabrání jeho jízdě do Prahy. Tou dobou stál vlak před Českou Třebovou. Modrá armáda se činila.

Modrá proti rudé

Václav Havel pomáhá se svobodným vysíláním v Liberci okupovaném sovětskými vojáky.

Zahraniční novináři tomu dali jméno Pražské jaro. Hezky to zní i po letech, ale na rozdíl od jara to trvalo od ledna do srpna 1968 a netýkalo se to jen Prahy. Češi a Slováci tehdy žili ve společném státě a už dvacet let o všem rozhodovala jedna jediná politická strana – Komunistická strana československá. Ani to není přesné, protože všechno rozhodování bylo přísně soustředěno do rukou několika málo vyvolených, kteří zasedali v takzvaném Ústředním výboru KSČ. Po druhé světové válce se všechny podniky dostaly do rukou státu a všechno se začalo přesně plánovat a určovat z centra. Žádný plánovač na světě, ani ten vyškolený od všeználků v Moskvě, však nemůže takovou úlohu splnit dobře, a tak se stalo, že Československo, které bylo před válkou jednou z nejrozvinutějších zemí Evropy, začalo upadat. Lidé se dozvídali o nelidsky krutých praktikách, kterými si komunisté po nástupu k moci vyřizovali účty se svými odpůrci a dokonce i se svými vlastními lidmi. K tomu všemu se ozývali Slováci, že by chtěli větší možnost rozhodovat o slovenských záležitostech. Nespokojenost jako by klíčila na každém kroku.
Pražské jaro začalo tím, že byl zvolen nový tajemník ústředního výboru – Slovák Alexander Dubček, který se přihlásil tomu, že vytvoří „socialismus s lidskou tváří“. Dubček a další zastánci toho, že se musí něco změnit, prosadili tak zvaný Akční program, který obsahoval řadu změn, které slibovaly zlepšení hospodářské situace i vyšší možnosti lidí rozhodovat o věcech veřejných. Češi i Slováci se nadchli pro myšlenku, že vytvoří nový režim, který bude demokratičtější a hospodářsky výkonnější než ten, který nám po druhé světové válce nadiktovali komunisté ze Sovětského svazu. Začaly se vytvářet a obnovovat spolky a dokonce se k životu hlásily nové politické strany. Lidem bylo opět umožněno cestovat do zahraničí. Dubčekovci zrušili kontrolu toho, co píší noviny a vysílají rozhlas a televize, a tím se otevřela stavidla pro množství článků a projevů kritizujících komunisty a jejich vládu. Jestli si komunisté-reformátoři mysleli, že něco malinko upraví a zbytek zůstane při starém, bylo záhy jasné, že se rozjela celá lavina návrhů a požadavků včetně těch, že by měla skončit vláda jedné komunistické strany.
To vše bedlivě sledovali komunističtí vládcové v okolních zemích (Východním Německu, Polsku, Maďarsku) a především komunističtí velkošéfové v Sovětském svazu. Ti všichni si záhy uvědomili, že rozhodně nestojí o to, aby se ukázalo, že existuje nějaký jiný socialismus než ten jejich. Jestliže Čechoslováci vytvoří socialismus s lidskou tváří, pak se jasně ukáže, že ten sovětský je nelidský. Nespokojenost lidí se pak přelije k nim. To nechtějí tito komunisté staré školy rozhodně dopustit a tak na jedné straně připravují vojenskou operaci na ovládnutí Československa (od dubna 1968) a na druhé straně intenzivně jednají s Dubčekovci o tom, aby některé reformy zastavili. Čekají jen na vhodnou příležitost, kdy budou moct říct nahlas to, co si už nějakou dobu myslí: českoslovenští komunisté ztratili moc ve vlastním státě a musíme jim poskytnout „bratrskou pomoc“ a zachránit socialismus. Ta chvíle nastala 20. srpna 1968. Přes naše hranice se od půlnoci valí tisíce tanků a statisíce vojáků. Přicházejí z okolních států, které jsme dosud považovali za spojence. V ulicích se nyní odehrává nerovný boj po zuby ozbrojených vojáků s bezbrannými občany. Ten boj se dá „vyhrát“ jen jedním způsobem: ukázat celému světu, že Češi a Slováci nejsou nijak poblouznění a budou jasně říkat, co chtějí, i ve chvílích, kdy jsou jejich města okupována nepřátelsky naladěnými vojáky.

Liberecká okupace

Elitní výsadkáři cvičení pro boj v týlu nepřítele jako poslední vzdorují sovětské okupaci.

Byli vycvičeni k diverzním a výzvědným akcím hluboko v týlu nepřítele. Vojáci 7. výsadkového pluku se připravovali na boj v západní kapitalistické Evropě, ale v noci z 20. na 21. srpna 1968 je vzbudil bojový poplach, protože Československo bylo obsazováno spojenci ze států Varšavské smlouvy. Stejně jako ostatní obyvatelé okupované země nechápou, jak mohlo k téhle zradě dojít, ale narozdíl od ostatních jsou rozhodnuti bojovat všemi zbraněmi, které mají k dispozici. Ihned začnou  připravovat dvě akce. Postupují tak, jak byli vycvičeni: nenápadně, ale promyšleně a především s naprostou cílevědomostí. Jsou připraveni jít a zachraňovat čelní představitele státu. Dojde-li však k přímému střetu s drtivou převahou okupantů, bude to naprosto sebevražedná mise. Musíme jim pomoci.

V lednu 1968 se komunistická strana vládnoucí ve státě už druhé desetiletí rozhodla zbavit svého vůdce Antonína Novotného. Znelíbil se Moskvě, která ovládala krajiny ovládané komunisty, i svým kolegům, kteří chtěli reformy. Straničtí bosové ponechali Novotného v roli prezidenta a za stranického šéfa si Slováka Alexander Dubček. Ten se rozhodl vytvořit „socialismus s lidskou tváří“ a zahájil řadu změn. Změny naplnili všechny optimismem a uvolněné náladě se začalo říkat Pražské jaro. Slováci se nadchli pro myšlenku, že vytvoří nový režim, který bude demokratičtější a hospodářsky výkonnější než ten, který nám po druhé světové válce nadiktovali komunisté ze Sovětského svazu. To však nemohli dovolit komunističtí vládcové v okolních zemích (Východním Německu, Polsku, Maďarsku) a především komunističtí velkošéfové v Sovětském svazu. Ti všichni si záhy uvědomili, že rozhodně nestojí o to, aby se ukázalo, že existuje nějaký jiný socialismus než který prosazují ve svých zemích oni. 
Pod záminkou „bratrské pomoci“ a záchrany socialismus v trhy v noci 20. srpna 1968 na naše území tisíce tanků a postupně k nám přišlo tři čtvrtě milionu vojáků ze sousedních států sdružených v tak zvaní Varšavské smlouvě. 230 000 příslušníků Československé armády nemá proti takové přesile šanci. Navíc čelní představitelé státu nechtějí přímý konflikt s mocnými komunistickými soudruhy a tak jen protestují a vydávají nesouhlasná prohlášení. 7. výsadkový pluk zvláštního určení je však vycvičen k boji v nepřehledném prostoru a nehodlá se vzdát bez boje. Výsadkáři hodlají dodrže svou přísahu, že budou bránit svou vlast. Jak tohle dopadne?

Poslední pluk

Jeptišky z celé republiky komunisté svezli do zpustlého kláštera. S minimem jídla a topiva nepřežijí zimu.

Do internačního kláštera v Bílé Vodě v rámci akce Ř svezli komunisté řeholní sestry z celého Československa. Sestry musely ze dne na den opustit svoje domovské kláštery a také sirotky, nemocné a staré lidi, kteří byli v jejich péči. Byly odvezeny do pohraničí, které se předtím kvůli poválečnému odsunu německy mluvících obyvatel prakticky vylidnilo. Jejich domovem se stal léta nevyužívaný, zpustlý klášter bez jakéhokoliv vybavení. Sestry zde živoří s minimem potravin a ve velmi špatných hygienických podmínkách. Bez lékařského ošetření tu trpí staré a nemocné sestry, kterým ty mladší nemají jak pomoci. Hřbitov za kostelem se začíná plnit. Zdá se, že se zvrácený plán komunistických funkcionářů daří. Sestry však všechna tato příkoří nesou hrdě a statečně jako vůli Boží. Najdou se i v této temné době lidé, kteří se nebojí? Lidé, kteří jsou ochotni druhým pomoci?

Je rok 1950. Od převratu v roce 1948 komunistický režim v Československu stále sílí. Komunisté určují pravidla v celé společnosti. Zvlášť jim leží v žaludku lidé, kteří věří v Boha. Jejich víra je totiž chrání před ovlivněním komunistickou ideologií. Jiné lidi se komunistům daří zlomit různými prostředky: ztrátou zaměstnání, zákazem studia, vězněním, mučením a někdy dokonce i smrtí. U kněží, mnichů a jeptišek je to těžší, protože se vztahují k Bohu a už prokázali, že jsou schopni se uskromnit.


Proto byla zorganizována Akce K. Cílem je zlikvidovat církevní osoby a instituce v Československu. Během akce K jsou uzavřeny a vystěhovány všechny mužské kláštery. Předcházejí tomu monstrprocesy s jejich hlavními představiteli, kteří dostanou mnohaleté tresty. Nyní v srpnu 1950 následuje Akce Ř. Pod tímto krycím názvem má být definitivně vyřešena otázka ženských klášterů. Komunistický režim násilně deportuje řeholnice z celé republiky do internačního kláštera v Bílé Vodě v Rychlebských horách. Je to dlouho opuštěný barokní klášter v oblasti Sudet, odkud byli nedávno vystěhováni původní němečtí obyvatelé. Internace řádových sester v nevyhovujících až nesnesitelných podmínkách se špatným zásobováním je součástí plánu, jak řeholnice morálně zlomit a co nejvíce jich přimět k odchodu do civilního života. Koncem září přišel rozkaz k vystěhování kláštera ve Strážnici, kde žijí sestry z Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence a mezi nimi i mladičká sestra Dobromila.

Akce Ř

Luboš Jednorožec je komunisty nespravedlivě uvězněn v lágru. Pomůžeš mu utéct?

Luboš Jednorožec byl přítomen tomu, jak jeho tatínek plánuje útěk jedné jeho známé za hranice. Byla to však past. Z údajných převaděčů se vyklubali agenti Státní bezpečnosti. Lubošův tatínek i Luboš sám byli nakonec odsouzeni  za velezradu. Co vezrádného udělal Luboš? Nenahlásil známou příslušným úřadům a ještě jí pomohl s kufry na nádraží. Výše trestu ho šokovala. Deset let ve vězení včetně práce v uranových dolech. S takovou nespravedlností se nehodlá smířit. Rozhodl se skálopevně, že z lágru uteče. Po převozu z Jáchymova do Horního Slavkova se příležitost k útěku otevřela. Zvládne to?

Dostáváme se do období po roce 1948. Tento rok se do českých a slovenských dějin zapsal jako rok nástupu komunistické strany k moci. Komunisté se k moci dostali násilným převratem a dosadili na důležitá místa v zemi své lidi.  V této době Luboš Jednorožec, kterému nedávno bylo dvacet let, zažívá doma na Břevnově nepěkné okamžiky. Je svědkem toho, jak komunisté v roce 1948 sebrali rodině kožedělnou dílnu. Důvodem bylo to, že se Lubošův bratr podílel na organizaci studentského pochodu na Hrad a následně emigroval do Rakouska. 
Emigrace hrála pro Luboše v dalších letech důležitou roli. Jeho rodina byla totiž kontaktována jistou Růženou Švestkovou, aby jí pomohli se dostat ze země. Ale někteří údajní převaděči byli ve skutečnosti agenti Státní bezpečnosti a na všechny spolupracující osoby spadla klec. I na Luboše.

Útěk Jednorožce

Doktor Švec chce unést vlak, aby mohl utéct před komunistickou šikanou za hranice.

Aš je městečko přímo u hranic s Nemeckem a tři roky po válce jsou tyto hranice zavřeny. Moc v Československu totiž převzali komunisté. Brání každému, kdo by chtěl ze země odejít. Pronásledují a zatýkají každého, kdo s nimi v čemkoliv nesouhlasí. Jedním z takovým lidí je i statečný Ašský zubař Jaroslav Švec, který za války sloužil v britské armádě. Pomoz jeho rodině dostat se přes střežené hranice do svobodného světa!
Postupně vzniklo přísně střežené hraniční pásmo, kterému se začalo říkat železná opona – podle kovové stěny, která se spouštěla v divadle v případě požáru, aby se zachránilo buď jeviště, nebo hlediště, podle toho, kde požár vznikl. Komunisté totiž potřebovali svůj prostor naprosto kontrolovat, a tak jim nebylo proti mysli natahat kolem hranic ostnaté dráty a střílet do zad ty, kdo se rozhodli zátarasy překonat a ze země odejít.

Tři roky po skončení druhé světové války převzali moc v Československu komunisté. Ti pak rozjeli zatýkání a pronásledování všech těch, kdo s nimi v čemkoliv nesouhlasili. Lidé, kteří za druhé světové války sloužili v jiné než sovětské rudé armádě, byli předem podezřelí a byli sledováni, zda neudržují kontakty se „západem”. Velmi záhy byly téměř neprodyšně uzavřeny hranice, aby lidé, nespokojení s vývojem, nemohli z Československa odejít. Postupně vzniklo přísně střežené hraniční pásmo, kterému se začalo říkat železná opona – podle kovové stěny, která se spouštěla v divadle v případě požáru, aby se zachránilo buď jeviště, nebo hlediště, podle toho, kde požár vznikl. Komunisté totiž potřebovali svůj prostor naprosto kontrolovat, a tak jim nebylo proti mysli natahat kolem hranic ostnaté dráty a střílet do zad ty, kdo se rozhodli zátarasy překonat a ze země odejít.
Jedním z těch, kdo odmítal dál snášet šikanu komunisty vedených úřadů, byl i ašský zubař Jaroslav Švec. Našel strojvůdce Jaroslava Konvalinku a společně s výpravčím Karlem Truksou naplánovali do té doby nepoužitý způsob, jak utéct z rozmáhající se nesvobody do Německa – únos vlaku jedoucího do Aše do blízkosti německého města Selb. Zmínění pánové si totiž uvědomili, že výhybka na trať do Německa je stále funkční a že plně rozjetý vlak plný lidí nebude možné zastavit. Jenže od nápadu ke skutečnému úniku je hodně dlouhá a nebezpečná cesta plná riskantních rozhodnutí. Bude potřeba tvojí pomoci, aby to vyšlo.

Vlak svobody

Cesty za svobodou 

Sezónní hra 

Trasy v této hře

Juego de temporada

Rutas de este juego

Socio del proyecto

Tracks in this game

sezonni hra

Trasy w tej grze

gra sezonowa

Routen in diesem Spiel

Saisonspiel

Přihlášením k newsletteru souhlasím se [Zásadami soukromí a zpracováním osobních údajů](/zasady)

Cesty za svobodou

Připojte se k našemu odběru!

Trasy v této hře

Havlova řeč

Boj o rozhlas

Modrá proti rudé

Liberecká okupace

Poslední pluk

Akce Ř

Útěk Jednorožce

Vlak svobody